<< Preview1 / 152 / 153 / 154 / 155 / 156 / 157 / 158 / 159 / 1510 / 1511 / 1512 / 1513 / 1514 / 1515 / 15Další >> 
<< Preview1 / 152 / 153 / 154 / 155 / 156 / 157 / 158 / 159 / 1510 / 1511 / 1512 / 1513 / 1514 / 1515 / 15Další >> 

Asi padesátihlavá firma "kancelářského typu" se rozhodla rozšířit se o dalšího kolegu. Výběrovým řízením byla získána šestadvacetiletá Petra, ztělesnění principu šťastné volby. Bystrá, inteligentní, vzdělaná, komunikativní, nadto hezká mladá dáma, s podle testů nízkým konfliktním potenciálem byla přesně to, co firma do svých řad potřebovala.
Petra absolvovala přípravu, zaškolení a dala se do práce. Byla ochotná, aktivní, prostě přesně taková, jakou si jí přáli, ale byl zde problém. Nejprvě několik nejbližších spolupracovníků, pak i širší okolí, které s Petrou přicházelo do kontaktu si začalo stěžovat, že je v její přítomnosti bolí hlava, a to dost nepříjemně. Bolest neměla nic společného s tím, jak se Petra chová, jak mluví, jak se pohybuje, nebo pracuje. Stačila její fyzická přítomnost. Nikdo nedovedl říct, v čem je problém, byla to pracovitá, sympatická žena, ale z uvedeného důvodu s ní nikdo nechtěl pracovat. Vedení se obrátilo na Petřina bývalého zaměstnavatele, firmu, která jí zanechala skvělou referenci, a tam potvrdili, že příčinou odchodu byl navlas stejný problém.
Co si o tomto jevu myslíte? A jak byste jako management na něj reagovali?