Včera jsem v Brně potkal jednoho známého. Neviděli jsme se asi tak pět let (** doplněno, naposledny v roce 2007**). Inženýr, slaboproudař. Býval to sympatický člověk jen dost uťáplý tím, jak jej neustále sužovaly životní pohromy. V práci se nesnášeli, v rodině málem mlátili, přítelkyně fajn holka, ale hodila by se tak k nějakému továrníkovi. Sousedi nepřizpůsobiví. Naposledy jsem jej viděl usedavě pofňukovat nad tím, že mu někdo (zřejmě nepřitpůsobivý soused) ukradl nové kolo. To bylo před lety.

Včera borec vystoupil ze zbrusu nového Superbu, a sebejistým krokem vyrazil se širokým úspěvem za mnou. Úspěšný obchodník, elegán, po původní uťáplosti ani vidu. Šli jsme na kafe, a když jsem se ho ptal, co se stalo, vyjevil mi toto: Krátce poté, co jsme se viděli naposledy měl nehodu. Chyběly tři centimetry, a byla by z něj placka rozbitá mezi dvěma kusy plechu, takto se mu nic nestalo, jen šok. Pár dnů byl doma, bál se otevřít dveře. Pak se mu jaksi "rozsvítilo", a dospěl k názoru, že je celý jeho dosavadní život nanic. V práci dal výpověď, přítelkyni poslal k vodě, dal se do obchodování. Zdá se, že mu to prospělo.