Napsal Mgr. Michal Fokt (publicista, bývalý politik Strany Zelených)  Autora můžete kontaktovat na jeho Facebooku

Sotva volební komise sečetly poslední hlasovací lístky, vytáhla na televizní obrazovky, rozhlasové vlny a stránky tištěných i elektronických médií armáda analytiků, politologů a komentátorů, aby právě skončené komunální a senátní klání rozebrala ze všech možných úhlů pohledu. A tak se živě spekuluje o budoucích koalicích v největších městech či vyhlídkách postoupivších uchazečů o senátorské křeslo v dalším boji, hledají se hlavní poražení a především vítězové. Jedno jméno mezi nimi zpravidla nenajdete, přesto však do celkového výsledku promluvilo velmi výrazně: mezi volební vítěze nepochybně patří nezájem voličů.

 

  Na to, že třeba volby do Senátu či Evropského parlamentu zpravidla příliš „netáhnou“, jsme si postupem let již tak nějak zvykli. Senát stále zůstává pro nemálo občanů realitě vzdálenou institucí s obtížně chápatelným principem i účelem fungování, Evropský parlament pak řada
z nich vidí rovnou jako hnízdo byrokratů, kteří namísto důležitých otázek řeší bezvýznamné malichernosti a nesmyslnými nařízeními kousek po kousku ořezávají suverenitu evropských národů. Naproti tomu komunálním volbám bývá obvykle připisována atraktivita větší – jednak proto, že občané zde mají možnost bezprostředně ovlivnit každodenní život ve svých domovských městech či obcích, ale i proto, že uchazeče o zastupitelské mandáty zpravidla osobně znají. Pokud však voličská účast vykazuje i v tomto případě spíše klesající tendenci (44,46 % oproti 48,5 % z roku 2010), je na místě se ptát, co se pokazilo.

  Mezi příčinami, které více než polovinu oprávněných voličů vedly k rozhodnutí zůstat doma, figuruje nepochybně celková společenská nálada. Ta by se ve vztahu k volbám a politice vůbec dala v lepším případě dala nazvat otupělostí, v tom horším pak přímo znechucením. Roli zde může hrát i jistá „přesycenost“ související s tím, že jsme v posledních letech ke komunálním, krajským, sněmovním či jiným urnám hnáni takřka rok co rok, spíše se ale zdá, že i na nejnižší politický „level“ již dorazil jev, jehož jsme třeba na úrovni sněmovních voleb svědky minimálně od roku 2010. Část analytiků hovoří o zániku standardního politického systému a ukazuje na zavedené politické strany – zejména ty, které jsme si zvykli označovat za velké, se„těší“ stále menší důvěře voličů, za což si samozřejmě mohou hlavně samy. Pouze tím ale nelichotivé volební statistiky vysvětlovat nelze – vždyť politický trh nabízí dostatek jiných možností. Máme zde řadu stran menších a navíc neustále vznikají nová a nová hnutí, která svorně tvrdí, že s nimi „bude líp“. Proč tedy stále větší počet voličů volí taktiku pasivního odporu?

  Začněme třeba oněmi novými stranami a hnutími. Úspěchy, jichž některé z nich v minulých letech dosáhly, byly obvykle interpretovány jako protest občanů proti zahnívajícímu systému, jenže volební čísla nasvědčují spíše tomu, že pokud tímto stylem vůbec někdo protestoval, byli to převážně dřívější voliči zavedených stran. Jinými slovy, ani novým hráčům na scéně se příliš nedaří oslovit mlčící většinu a místo toho se o hlasy přetahují se „starými strukturami“. Z těch se k nim navíc přelévá i nemalý počet odložených matadorů, kteří touží po restartu uvadající kariéry v novém dresu. S tímto jevem se lze nezřídka setkat i na komunální úrovni – příkladem může být třeba přebíhání reprezentantů ODS k TOP 09 (která se s historií zvíci celých pěti let v zádech hrdě staví do čela boje „standardních demokratických stran“ proti nečitelným novým hnutím). Na jednu stranu mohou posily nováčkům pomoci bohatými zkušenostmi a někdy i odbornými znalostmi, zároveň ale stírají pel jejich novosti
a nezkaženosti. O to víc se pak tyto strany a hnutí vymezují vůči „zaběhlým pořádkům“ a na sestavení kloudného programu jim už jaksi nezbývá energie. Svědectvím budiž komunální kampaň hnutí Andreje Babiše složená z nekonkrétního slibu a pár opravených laviček. Tentokrát to ještě zabralo, i velký šéf však musí tušit, že do  příštích voleb to už bude chtít
o hodně víc fištrónu.

  Že komunální volby momentálně v lecčems kopírují ty celostátní, ukazuje i fakt, že leckdy ani to, že někdo získá největší počet hlasů, neznamená, že musí nutně sestavit vládu. Před čtyřmi roky se o tom po sněmovních volbách přesvědčil Jiří Paroubek, nejnověji pak stejnou trpkou zkušenost učinilo třeba hnutí ANO v Olomouci a není vyloučeno, že stejným způsobem ostrouhá také v metropoli. Podobné, byť méně medializované procesy nyní nepochybně probíhají i v dalších městech či obcích a mají jednoho společného jmenovatele: rezignaci voličů, kteří se vcelku oprávněně ptají, jaký má smysl jít k volbám, když si to „ti nahoře“ nakonec stejně zařídí (víceméně) podle svého. Valnou pomoc nakonec v tomto směru neskýtá ani prezidentem vzývané „panašování“. Občané chtiví změny poměrů na radnicích si sice mohou nakonfigurovat svůj seznam favoritů podle libosti, za určitých okolností se ale tato vymoženost může naopak stát zbraní v rukách stran se stabilním voličským jádrem, které do urny vždy disciplinovaně hodí celou kandidátku.

  Suma sumárum se ve světle výše uvedených skutečností vlastně ani nelze příliš divit tomu, že se i na komunální úrovni v posledních letech stává trendem spíše nevolit. Podobně jako v případě voleb krajských, sněmovních či senátních (a tím spíše evropských) nabyla nemalá část voličů (nikoli neoprávněného) dojmu, že její hlas nic nezmění, případně si z dostupné nabídky stále statičtějších „standardních stran“ a nečitelných nových subjektů nedokázala vybrat. V době, kdy se pomalu stává normálním nemít žádný program, řada občanů zákonitě postrádá důvod jít volit a vyjádřit svůj názor. Zejména mladá generace by snad slyšela na elektronické hlasování, což však pro změnu blokují stávající zákonodárci. Na místě jsou tak zcela legitimní obavy, kdy kvůli klesající voličské účasti začne být zpochybňována sama platnost voleb a závaznost jejich výsledků, podobně jako u dnešních referend. Teprve to by byl skutečný začátek konce našeho současného politického systému.

Michal Fokt