Libor je úžasný člověk. Živý příklad toho, že začít můžeš vždy, že žádný průšvih není definitivní, a že když se člověk snaží a má vůli, může dosáhnout čehokoli. Jeho život by vydal na knihu, ale rád bych zde řekl jednu z mnoha historek. O omezených volbách.

Bylo mu pětačtyřicet. Byl tři roky ve firmě, chtěl dělat kariéru, věděl, že to nemá snadné. Z mnoha důvodů. Pracoval v týmu, který se blížil konci úkolu, ve vzduchu visela otázka, co dál. Pozval si ho k sobě šéf. Přesněji šéf šéfa. Téma: další úkoly.

Šéf ocenil Liborovu práci, jeho zkušenosti, zeptal se Libora, zda chce větší zodpovědnost. Bylo jasné, že tady se rozhodne o důležitějších věcech, než jen co bude následující úkol. Libor řekl, že ano. Šéf se usmál se slovy, „proto jste přeci tady“. Pak Liborovi popsal dva projekty, na kterých firma aktuálně pracovala. První z nich byl velice nadějný nový produkt. Kdyby se vydařil, přinesl by hromadu peněz a nehynoucí slávu, byla to revoluční věc. Bohužel aktuálně ve skluzu zhruba rok, a s rozpočtem překročeným o šedesát procent. Po pravdě řečeno, někteří si mysleli, že projekt stále běží hlavně jako alibi pro management, který nechtěl odepisovat ztráty.

Druhá možnost byla teprve vznikající tým. Úkolem bylo vzít pět let vyráběný zákaznický kus, „překopat“ a upravit ho jednak podle zkušeností z provozu, jednak tak, aby jej firma mohla nabízet i jiným klientům. Žádná velká revoluce a tak trochu krádež, přesto věc zásadního významu.

Šéf se odmlčel, a Libor pochopil, že se od něj očekává slovo. Jeho preference přidat se k jednomu či ke druhému týmu mohla rozhodnout o jeho kariéře. Přijmout zodpovědné pohodlí, nebo risknout ostudu a zatracení s vidinou nehynoucí slávy? Zdálo se, že varianta „dejte mi trochu času“ nepřicházela v úvahu. Libor přemýšlel seč mu hlava stačila, a současně se snažil bavit šéfa vyprávěním historek. Sekundy nepříjemně ubíhaly, bylo jasné, že něco musí říct.

Dnes to popisuje tak, že se mu náhle před očima zatmělo, a hned zase rozjasnilo. „Pokud mohu, rád bych dělal obojí.  Dokážu rozdělit svůj čas, a myslím si, že by to mohlo prospět oběma týmům protože starší projekt potřebuje dotáhnout, zatímco nový se z něj může poučit“. Tuto větu pronesl jakoby v transu. Šéf zamručel, zdvihl obočí a se slovy „líbí se mi vaše snaha hledat synergie“ Libora propustil.

Dnes (v době napsání) je Libor ve firmě druhý po generálním řediteli, a třetí pro střední a východní Evropu Poučení, které jsem chtěl dát je, že

naprostá většina pracovních rozhodnutí není buď a nebo, takovými je děláme jen my sami.

Přeji vám hezký den.

www.firemni-sociolog.cz