Začátek konce Evropské Unie v její dnešní podobě nastane, až se některá země vzepře některému tzv. závaznému rozhodnutí. Až se najde politik, který otevřeně řekne to, co ostatní vnímají podobně, tj. že nařízení ani směrnice nejsou závazná ani vymahatelná, a že když dojde na ochranu národních zájmů, může si jak Evropská Komise tak Soudní Dvůr maximálně trhnout nohou. Cvrkot, který taková akce mediálně způsobí bude nepochybně nemalý, a jak dotyčná země tak politik (nejpravděpodobněji to vypadá na Orbána, i když si nejsem jist, zda nejsou nadějnější) budou označování za vyvrhely, ale bude pouze otázka času, kdy se stejně zachová další, a další, a další, a další.

To, co jsem zde naznačil, a co je v očích institucí EU bezpochyby naturalističtějším popisem pekla, než od Danteho, je ve skutečnosti stupeň přirozeného vývoje. Nelze mu ukniknout, lze jej oddalovat, ale jednou nastane. Koloběh integrace dosáhne apexu, následován nevyhnutelným počátkem decentralizace. Jako mnohokrát před, i po.