Před pár týdny jsem zde psal o firemních kouzelnících.  I když jsem to tak úplně doslova nemyslel, řada čtenářů to pochopila, že si z muže se špulkou, gurua, či barevné typoložky dělám legraci.  Přiznám se, že žiji spíše v exaktním světě, ale také si myslím, že schopnosti lidského psyché, i míru, do níž ovlivňuje  naše chování není dobré zpochybňovat, ostatně, jak tvrdil už  W.I. Thomas, „Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, pak je reálná ve svých důsledcích.“.

Když se majitelé menší výrobní firmy z Vysočiny rozhodli angažovat na pozici „dočasného obchodního ředitele“ s úkolem vyvést společnost z krize, dvaačtyřicetiletého Pavla, vzedmula se u jindy velmi loajálních zaměstnanců ve středním vedení vlna kritiky. Za Pavlem šly impresivní reference opřené o prodejní výsledky, kterých se mu podařilo dosáhnout, avšak o dost horší pověst. Pavel byl podle ní zamlklý, egoistický introvert, kterému nezáleželo na tom, co dělá firma, ale hlavně na tom, jak vypadá on a jeho kancelář.  Byl známý tím, že si jí nechával za firemní peníze draze vybavovat, a trávil zde, zavřený, celé dny, bez viditelného výstupu. Když už rozdával příkazy, tak vágní, nejednoznačné, nedostatečně konkrétní. Prakticky neposkytoval zpětnou vazbu podřízeným. Na poradách širších vedení firem, kde působil, byl několikrát přistižen při tom, že nerozumí věcem, které by měly být naprosto základní. Lidé jej vesměs neměli rádi, ti, kteří byli jeho přímými podřízenými, jej pro pasivitu nesnášeli, ostatní se s ním míjeli, a vnímali ho jako do sebe zahleděného introverta.

Přes tuto pověst Pavel nastoupil.  Na poradě, kde byl jedním ze společníků představen, se postavil do čela stolu, a tichým hlasem prohlásil „Žádám po vás, abyste dělali to, co děláte nyní, nejlépe jak umíte“. Žádné další motivace se od něj nikdo nikdy nedočkal.

V souladu s očekáváními se „dočasný obchodní ředitel“ zavřel do vyhrazené pracovny. Jeho komunikace s podřízenými se omezila jen na nezbytné formality. I když v kanceláři trávil hodně času, často se také stávalo, že na několik dnů prostě zmizel. Nemohla se mu dovolat asistentka, zástupce, prostě nikdo.  Když už v práci byl, lidé, kteří někdy nahlédli do pracovny, ho viděli, jak sedí v nově pořízeném křesle zahleděn do prázdné desky stolu, bez jediného pohybu, případně jak pečuje o tropický skleník, který si nechal postavit v rohu místnosti.

S takovým chováním by za normálních okolností, a s firmou v krizi, bylo pouhou otázkou, kdy bude Pavel vypoklonkován. Ale firma se měla dobře. Zakázky jako kdyby se vynořovaly ze země. Přicházeli noví zákazníci, a vraceli se i takoví, které už obchodníci považovali za ztracené.  Přitom nedošlo ani k žádné změně obchodní strategie, ani k posunu ve vnějších vlivech. Prostě práce, která nebyla, zde najednou byla.  Nikdo nedovedl přesně říct proč, někdy sami zákazníci říkali, že je prostě napadlo, že se obrátí na tuto firmu. Zájem stoupal k hranici kapacit, a tak najednou byly prostředky nejen na udržení, ale i na přiměřený růst.

Uplynuly necelé dva roky, a majitelé oznámili, že dojde ke změně obchodního ředitele. Na místo dočasného měl nastoupit člověk, který byl sice poslední dobu mimo firmu, ale téměř všichni budoucí kolegové ho znali jako spolehlivého, pracovitého manažera, nadto odborníka v oboru. Na poradě, které se Pavel (jako mnoha jiných) neúčastnil, si jeden z obchodníků ulevil „No konečně. Když jsme toho všeho dosáhli bez ředitele, tak s ním to bude jen lepší“.  Společník firmy udeřil pěstí do stolu, až nadskočil kávový porcelán. „Kdyby tady Pavel nebyl, tak jsme všichni na chodníku, pitomče. To on nám zajistil zakázky. A že přitom nepobíhal, neznamená, že nepracoval. My jsme ho vzali proto, že ty zakázky zajišťuje duševně. Myslíš, že by jinak přišly? Udělal jsi ty pro to něco navíc? Chápeš?“ udeřil pěstí podruhé, a nikdo se neodvažoval oponovat…

Ať se vám daří, Firemní sociolog.