V ruské politické tradici existuje výraz Střecha. Funguje to tak, že místo, aby se lidé bavili o skutečných problémech, jsou zavalováni velkým množstvím různorodých informací o problémech virtuálních, případně nicotných. To umíme taky.  

Střecha brání tomu, aby se voliči například ptali, co přesně dělá jejich reprezentace.  Výhoda toho, že se nepohodlná pravda přebije zajímavými, ale nepodstatnými tématy oproti tomu, kdyby se zakázala, je, že se tak jednak udržuje dojem svobody slova, jednak sníží efekt zakázaného ovoce. Účel to plní.

V Česku žádnou střechu, kterou by ať otevřeně, nebo ze zákulisí organizoval stát, nemáme. To ale neznamená, že nefunguje. Dokonce je oproti svému předobrazu výkonnější a efektivnější. Předvedu na příkladu.

Je správné, aby Zeman pozval na hrad Putina? A je možné, aby si dovolil sem nepozvat některého rektora? Měl by jet Zeman do Ameriky, když ho tam nikdo nechce?  A vůbec, měl by být Zeman prezident? Ano, byl zvolen, ale jak tak intelektuál na své okolí kouká, žádného z jeho kamarádů nezastupuje. Měl by slavný herec Ignác Šišling (jméno jsem si vymyslel) dostat státní vyznamenání? I když do své vilky nikdy nepozval Havla? Může si Klaus dovolit cokoli říci ve veřejnoprávním médiu? A vůbec, co si ten člověk dovoluje dělat tady, na Národní?! (reálná poznámka z Twitteru politického komentátora).  Domnívá se česká společnost, že to s námi jde od deseti k pěti? A co podle posledních průzkumů soudí sociologové o plánovaném svatořečení medvídka Pú? (i na to odpoví v další části Otázek stále stejní hosté).

Výše uvedený odstavec je koncentrací vybraných témat české veřejné diskuse, respektive témat, která vypadají, jako by byla reálnou diskusí veřejnosti. Nejsou. Ve skutečnosti se jedná o vyprázdněné nic, kterého jsou ale plné webové servery, veřejnoprávní média, a částečně tištěná periodika. Zdá se, jakoby minimálně pro část jejich tvůrců neexistovaly podstatnější problémy, než kvazi principiální otázky několika stejných postav kulturní a říkejme tomu intelektuální scény.

Ale větší problémy se dějí. Naši přátelé Číňané, jak mimochodem prezident Zeman správně poznamenal v  (stále stejnými) zatracovaném televizním rozhovoru na jejich státní stanici, postupně opouštějí modus kopírování všeho, co získají ze Západu, a jejich schopnost inovace se podstatně posiluje. To je pro nás potenciální hospodářský problém zásadního významu. Ukazuje se také, že biopaliva, a další „eko“, které je tak intenzivně raženo zmíněnou diskusí, ve skutečnosti mají řadu doposud neznámých, obtížně vyhodnotitelných, a potenciálně závažných rizik. Ukazuje se také, že tzv. multikulturalismus, ve smyslu politického programu, je zatím hořký, a výhledově i krvavý omyl. Že krize na Ukrajině s potenciálním přesahem až k nám je řádově složitější, a mnohem méně jednostranná, než jak jí prezentuje mainstream.

Ale těmto tématům většina médií představujících většinu zpravodajství a publicistiky mnoho prostoru nedává, protože, konec konců, Halík se ještě nevyjádřil k lidským právům v Ugandě (což mu nepochybně zvýší impact, a tedy vědecké ohodnocení).

Novinářům se nelze divit. Pro média je snadné využívat obsahově plodnou diskusi zdánlivě kvalifikovaných hlasů, která probíhá na snadno dostupném Internetu a v Praze, kde je (slovy jistého prominentního novináře) „z kavárny do kavárny blízko“, ale odraz reálných problémů to není. A ty skutečně reálné problémy se, jak snadno uhodneme, tím nijak nezmenšují.

V Česku neexistuje žádná „střecha“, která by schovávala závažné potíže za bezvýznamné války celebritek, ale obávám se, že zde existuje její analogie v podobě prosazování a vynucování nesmyslných, nerelevantních, a tento stát poškozujících témat skupinou omezených, ale mediálně potentních jedinců (říkejte jím, jak chcete). Tito jedinci dovedou využít přirozených vlastností, a zákonitostí novin k tomu, aby vedli své spory o vyznamenání, pozvání, nepozvání a prohlášení. Bohužel, až některý z problémů, třeba ten, že Čínské technologie překonají ty naše, a my je už nebudeme mít, komu prodávat, naplno zasáhne do našich životů, naši panáčci s jinou odpovědí, než intelektuálním mumláním, nepřijdou.