Byl jsem tento týden v jedné firmě. Tak trochu kolegové, tak trochu konkurenti. Každý vidíme svět úplně jinak, přesto děláme podobné věci. Občas jsme schopni spolupracovat. Občas  se zdvořilostně navštěvujeme, jako teď. Nejsou to žádní podvodníci, rozhodně solidní společnost. Co dělají, umí. Ve věcech, které odpovídají jejich specializaci, bych je určitě doporučil.

Zůstal jsem v místnosti, kde sedí zástupce ředitele, a nějací další lidi, na pět minut sám. Opravdu nemám ve zvyku nahlížet do cizích písemností, a rozhodně jsem na nic nesahal, ale těch papírů, poznámek, dokumentů a sjetin webových stránek bylo všude tolik, že mi to prostě nedalo. Válely se na stolech, byly přilepeny na nástěnku, ležely v košících, některé dokonce na zemi. Všude byl na nich zvýrazňovač. Bylo poznat, že vznikly v průběhu systematické, ale postupem času stále horečnatější snahy. Nebylo zřejmé, kde má ta snaha začátek, a kde konec, ale bylo vidět, že je doopravdy úporná.

Chodil jsem od nástěnky k nástěnce, mezi stoly s košíky a deskami, a nahlížel. Postupně začínal chápat. Všechno to bylo o dotacích. Oni hledali dotace. Horečnatě hledali příležitost, jak získat dotační peníze, ale, pokud jsem pochopil, nenacházeli. Procházeli právní dokumenty, nabídky specializovaných firem, oficiální věstníky, zpravodajství a publicistiku. Snažili se najít cokoli, co by vedlo k financování jejich aktivit z Evropských zdrojů. Viditelně bezúspěšně. Muselo to stát spoustu času a hlavně hrozně moc energie.

Říkám si, zda ta energie neměla jít raději do marketingu, a v tomto duchu se jich zeptal, poté, co dorazili. Odpověď mi vyrazila dech

„My už to jinak neumíme“.