Jeho přátelé mu neřeknou jinak, než takto. Franta byl původní profesí elektrikář ve firmě, která vybavovala tovární haly. Jednoho dne vypomáhal kolegům, a přitom utrpěl ošklivý pracovní úraz, když na něj popadala část vybavení zavěšeného pod stropem. Tím získal svou přezdívku.

Frantův život zachránilo to, že měl na hlavě helmu, a že ho největší kus minul. I tak byla ale zle pochroumaný, a v pracovní neschopnosti strávil celkem tři měsíce. Když se pak vrátil zpátky, už to nebyl ten Franta co dříve.  Spolupracovníci si stěžovali, že je konfliktní, že s ním nejde vyjít, že se z tichého kolegy, který prostě dělal to, co se po něm chtělo, stal úplně jiný člověk. I Franta byl nešťastný, a asi po půl roce firmu opustil.

Dnes má Franta prosperující firmu sám. Zaměstnává dvě stovky lidí, angažuje se v charitě, je spokojen. Úraz, který utrpěl, měl jeden zajímavý vedlejší efekt: Franta o sobě přestal pochybovat, a začal prosazovat, co chtěl. Z člověka, který bral jako samozřejmé to, že má udělat, co mu jiný přikáže a vůbec neřešil, že by to mohlo být jinak, se stal člověk, který, jak sám říká „fyzicky očima vidí příležitosti a pracuje na tom, aby se doopravdy naplnily“. A daří se mu v tom.

Praštěný Franta je ukázkou toho, co dovede lidský mozek. Také toho, co dokáže člověk, který místo toho, aby se utápěl v nejistotě a pochybnostech, jako mnoho jiných, prostě pracuje k naplnění svých vizí. A také toho, že k podobnému úspěchu my ostatní nemusíme potřebovat, aby na nás spadlo shůry.