Kdybych měl nějak popsat svoje minulé zaměstnání, asi bych to nazval slovem referent. Seděl jsem u počítače, koukal do tabulek, sem tam něco vyhodnotil. Požadavky na mně chodily prostřednictvím vnitřního systému, takového emailu jen pro nás. Stejným způsobem jsem posílal výstupy.  Když přišel požadavek, většinou jsem pak hodinu, dvě, vyhodnocoval, než jsem dal dohromady reakci, a tu pak odeslal na příslušná místa. Ve zbývajícím čase jsem sbíral informace, uklízel, četl noviny, nebo prostě koukal z okna.

Samozřejmě, že moje práce byla nuda, ale já jsem jí měl rád. Hlavně jsem se nemusel s nikým vybavovat. Občas jsem poslouchal s prominutím kdákání kolegyň o všem možném, od počasí přes zákazníky, co k nám chodili, po šéfy. Většinou jsem to po pěti minutách vyřešil odchodem, nebo nasazením sluchátek.

Všechno se změnilo, když se provedla jakási reorganizace, a ze mě si udělali callcentrum.  Měl jsem obvolat tak asi dvě stě čísel, tedy lidí, pro které jsme něco dělali. Nebyl to obchod, šlo o to vyplnit s nimi anketu. Bože, jak jsem to nesnášel.  Když jsem vytáčel další číslo, vyloženě jsem doufal, že ten člověk mi to zavěsí, anebo že nebude moct mluvit. Jenže protože to byli lidi, co nás znali, tak většinou mohli.   

Někde u čísla padesát jsem si všimnul toho, že už když zvedám telefon, tak nějak podvědomě tuším, jestli se dovolám, a jestli ta osoba bude ochotna vyplňovat. A nejenom, dokonce že jí dovedu, jakoby myšlenkami tlačil do toho, aby nechtěla. Hovory se nahrávaly, a protože mi to šlo jako psovi pastva, tak šéfové začali kontrolovat, jestli to neflákám. Takže jsem do sluchátka musel povídat, jak hezky prosím, aby si povídali. Současně jsem to sluchátko hypnotizoval, aby si povídat nechtěli. Já nevím, jak je to možné, ale fungovalo to.  A co více, čím dále, tím lépe.

Těch dvě stě čísel, jsem nedovolal do konce. Řekli mi, že tohle teď budu dělat pravidelně, a já jsem jím řekl, ať si trhnou. Dobral jsem dovolenou, a v práci se už neukázal. No a teď se voláním živím. Už ne jako klasické callcentrum, ale sjednávám věci po telefonu, a jsem v tom fakt dobrý.  Co jsem se tenkrát naučil, používám, musím říct, že mi to obrovsky pomáhá. Fakt to funguje, a teď se nebavím o tom, jak s lidmi mluvím, nebo co jím říkám.

Nikdy bych se s tím nikomu nesvěřil, ale když jsem četl váš článek o tom mentálním prozvánění, tak jsem si řekl, že vám musím napsat, protože to je ono. Fakt to funguje, věřte, nebo ne. Do teď jsem si myslel, že jsem exot, a nebo rovnou šílenec, ale vidím, že ne. Tak díky.

Pavel

Zveřejněno s laskavým svolením autora a po stylistických úpravách.