Základním problémem české politiky a mediální diskuse je to, že prakticky vůbec neřeší problémy, řeší pouze symboly. Je úplně jedno, zda prezident někoho jmenoval, či nejmenoval, vyyznamenal nebo nevyznamenal. Je lhostejné, zda vyvěšujeme tibetské vlajky, a nebo ne. Je nepodstatné, zda ministr financí je v domělém střetu zájmů, když je to podnikatel. Opravdové problémy jdou mimo nás. Protože jím novináři nerozumí (jaká je naše obchodní bilance s Německem?), protože jsou příliš složité (jaká je skutečná prognóza bilance důchodového účtu?), a nebo proto, že v nich nelze stát na jedné straně a provokovat tak nejnižší emoce; nenávist, závist, lítost a vztek.

Vinu za tento stav podle mého názoru nesou z valné části politici, kteří mají sklony se podbízet jednoduchému, ale hlavně média, která jsou prostě jednostranná a hloupá, protože jsou tvořena jednostranně orientovanými a hloupými lidmi. Domnívám se, že chceme-li začít kultivovat politiku a diskusi směrem k opravdovým problémům, musíme začít její mediální prezentací, a to tam, kde média a stát jedno jsou, tj. u médií veřejnoprávních. Bude to dlouhý a pro mnohé velice bolestivý proces, ale jsem přesvědčen, že je potřeba jej nastoupit.