Znal jsem jednoho kluka, jmenoval se Robert. Už dlouho jsem ho neviděl, ale vzpomněl jsem si na něj v souvislosti s jednou věcí, se kterou jsem se setkal, a myslím, že bude zajímavý i pro vás.

Náhodný člověk, který by tohoto Roberta potkal, si musel klást otázku, zda je jenom tak moc "free", nebo zda-li nejde o bezdomovce. Špinavé, roztrhané šaty dávaly jeho subtilní postavě image, kdy jste ho chtěli téměř litovat. Zapáchal po nekvalitních cigaretách, často po rumu. Přitom pokud jse ho poznali, byl to milý, inteligentní člověk, který rozuměl věcem v souvislostech. Svůj vzhled i někdy dost zvláštní chování, i to že pokud vůbec pracoval, pak jako pomocný příležitostný dělník, nebral jako hendikep, ale jako vlastnost.

Ještě jednou věcí byl Robert zvláštní, vlastně kvůli ní to píši, a to způsobem telefonování. Nikdy neměl kredit, a tak prozváněl lidi, se kterými chtěl mluvit tak dlouho, až mu zavolali zpátky. Protože s některými lidmi chtěl hovořit často, často je i prozváněl, a jím se to, byť jinak jej měli za kamaráda... moc nelíbilo. Zřejmě proto Robert vymyslel věc, kterou nazval "mentální prozvánění". Skeptikovi se nechce uvěřit, jak to dělal, ale fungovalo mu to. Robert prostě dovedl několik nešťastníků přimět k tomu, aby mu zavolali přesně, když potřeboval s tím, že to byla prostě "náhodička". Přitom neprozváněl, prostě si na něj vzpomněli a zavolali mu, když chtěl.

Nejsem blázen, a znám starý vtip o hypnotizérovi, který nutí lidi, aby vyhazovali televizory z okna, nedávno jsem se ale náhodou setkal s jevem velmi podobným tomu Robertovu prozvánění. A tak si kladu otázku, zda na něm náhodou něco není. A pokud je, jak jej využít k pozitivním věcem. Přeji Vám hezký víkend a veselé velikonoce.