Už se vám někdy stalo, že jste o něco usilovali, a čím více jste se snažili, tím méně to šlo? Možná jste slyšeli dobré rady, že právě v takových situacích je nejlepší se paradoxně snažit méně, ale jak to udělat, když člověk tak moc chce? Nebudeme vás zde krmit dalšími radami, místo toho si ukážeme, proč věci, které příliš chceme, jednoduše nejdou.

Především je třeba říct, že tento jev  není ani fantazie, ani chiméra, ale věc, která skutečně existuje.  Neexistuje pro něj jedno vysvětlení, které by ho bezezbytku zdůvodnilo, tedy řeklo, proč se tak děje. Je zde ale několik možných odůvodnění z různých úhlů pohledu; psychologického, sociologického, spirituálního a dokonce z pohledu kvantové fyziky. My se podíváme na vysvětlení sociálně psychologické.  

Prokazatelný vztah příliš chci – nepovede se, existuje u dvou kategorií událostí. U těch, které mohu přímo ovlivnit svým výkonem, a u těch, kde to možné není. Vysvětlování situací, které nemohu ovlivnit sám, ponechme pohledům spirituálním a kvantovým. Vysvětlení situací, kdy o úspěchu rozhoduje má vlastní práce, vypadá takto:

Vysoká míra motivace k výkonu vedená očekáváním příjemného výsledku dává vzniknout jevu, kterému říkáme přemotivování. Je to stav, ve kterém má vlastní motivace, která mi jindy pomáhá dosahovat cílů, pracuje proti mně samotnému. Funguje, zjednodušeně řečeno tak, že mám tendenci se příliš koncentrovat na dílčí aspekt svého výkonu, a tím méně na výkon jako na celek. Přitom drtivá většina výkonů dokončením pracovního úkolu počínaje a hodem oštěpu konče není jediným izolovaným aspektem, ale jsou velmi komplexní.

Čím více se koncentruji na jeden aspekt (a méně na ostatní), tím je pravděpodobnější, že někde udělám chybu. Udělám jí zřejmě v některém z ohledů, na které se soustředím méně, ale může se stát, že k ní dojde i v tom, který je klíčový, protože v upřené koncentraci, zvláště pokud trvá delší dobu, mohou vznikat krátká období úplného výpadku. Tak krátká, že je ani nepostřehnu, ale výpadek to je. Jakmile k chybě dojde, mé soustředění na úkol, právě ono „přílišné chtění“ mi znemožní jí odhalit včas, takže ji nejsem sto okamžitě řešit. Výsledkem je katastrofické selhání.

Takže: pokud něco skutečně chci, a mohu pro to něco udělat, měl bych si uvědomit, že vrhnout do úkolu všechny síly a „vsadit na to život“ znamená zvýšit riziko neúspěchu. Méně je někdy více, a přílišná motivace mou schopnost koncentrovat se na celek a na řadu jeho dílčích detailů sníží bez ohledu na to, jak si to zakáži, a jak se to budu snažit omezit. Přílišná snaha redukuje šance na úspěch. Naopak snaha o něco menší je může podporovat. Zní to paradoxně, ale je to fakt.