Opakovaně se setkávám s názorem, že kvality člověka mají být posuzovány jen dle jeho vnitřních vlastností. Nezáleží na tom, jak někdo vypadá, jak se třeba obléká, jak se tváří, říkají. Záleží na tom, co umí, co dovede, jaký je. Krásná myšlenka. Naivní.

Člověk je společenský tvor, který bohužel není nadán smyslem, který by mu umožňoval okamžitě rozpoznat míru dovedností, zkušeností a díky tomu autority jiného jedince. Je schopen to zjistit odpozorováním, vlastní zkušeností. Jenže to chce čas. Čas nemáme. Takže potřebujeme vodítko.

Za dlouhá tisíciletí naší historie se v nás vyvinul smysl pro atributy, které nám pomáhají se v ostatních lidech zorientovat. Lékař má bílý plášť a fonendoskop. Automechanik má modré montérky a v ruce drží francouzský klíč. Takto poznáme, samozřejmě s určitou mírou nejistoty, kam zařadit člověka, kterého vidíme poprvé. Jak ale poznáme, jak je v tom, co dělá, dobrý?

Odpověď je jednoduchá. Je bílý plášť zažloutlý, a samá díra? Takovému lékaři se asi nesvěříte do péče, protože, říkáte si, jak má pečovat o vás, když nedovede ani o svůj zevnějšek. Je naopak naškrobený bez jediné poskvrnky, a doslova září? Také podezřelé, protože ukazuje, že daný nemusí být člověk z praxe, a nebo že si na svém vzhledu až příliš zakládá. Je celý od krve? Další prosím… s automechanikem je to velmi podobné.

Takové, a jím analogické soudy děláme tisíckrát denně. Zní vám zvláštně, když o nich čtete? Ale děláte je také. Je to přirozené, úplně přirozené, právě proto, že potřebujeme vodítko. A ostatní lidé je dělají o vás.  Mnohokrát denně.

Co z toho plyne? Šaty dělají člověka. Atributy se v mnohém podílejí na tom, jak jsme vnímáni. Pro ostatní jsme to, za co se vydáváme. Příliš málo, a chybí kredit. Příliš mnoho, přicházejí pochybnosti. Mezi tím je manévrovací prostor.

Myslete na to.